„Cesta je cíl“: nepochopení buddhismu okcidentálním člověkem

Navzdory všem více či méně evidentním rozdílům je Buddha vůči hinduismu v podobném postavení jako Kristus vůči judaismu. Oprášil a zprovoznil nefunkční a nepochopené (byť věčné) stereotypy, čímž vzniklo „nové (universální) náboženství“, zatímco „staré (lokální) náboženství“ ho pokládá za „heretika“.

Buddhism se dělí na hínajánu (malý vůz) a mahájánu (velký vůz). Z prvního směru dnes existuje pouze jedna škola – théraváda, zatímco mahájánových škol je bezpočet a liší se od sebe navzájem ještě mnohem víc než judaism, křesťanství a islám. Přesto všechny tyto školy uznávají jako základ svého učení čtyři vznešené pravdy:

1. existuje utrpení
2. utrpení má svůj vznik
3. utrpení má svůj zánik
4. existuje cesta, vedoucí k zániku utrpení

Tou cestou je známá osmidílná stezka (pravý názor, pravé rozhodnutí, pravá řeč, pravé jednání, pravé žití, pravá snaha, pravé rozvažování, pravé soustředění ducha). V tom, který názor, rozhodnutí atd. je ten pravý, se ty školy dost výrazně liší.

Dnes je stále zřejmější, že import východních doktrín okcidentálnímu člověku nepomohl, ač snad byl býval mohl, a že okcidentální člověk tyto doktríny nepochopil. Příkladem za všechny, kterému se chci věnovat, je v nadpisu uvedené credo „cesta je cíl“.

O co – rámcově – Buddhovi šlo? On v podstatě říkal zjednodušeně asi tohle: nemeditujte nad vznešenými theologickými postuláty, výroky a pravdami, nepátrejte po Bohu nebo bozích, jejich funkci, podstatě, kdo jsou, v jakém vztahu jsou k vám (tat twam asi) atd., protože tím se utrpení nezbavíte, nýbrž dělejte to a to. Když to budete dělat, dojdete nirvány, tj. zbavíte se utrpení, které představuje koloběh zrození, a pak vám i ty ostatní věci budou jasné.

Sv. Jan Cassian (360-435) ve svých Collationes (Patrum) libri XXIV cituje otce Mojžíše z egyptské pouště (mimochodem černocha a bývalého lupiče). Volně převyprávěno říká asi toto: každá lidská činnost, umění i vědní obory, mají jistý skopos, to je určení; a jistý telos, to je svůj vlastní cíl. Tak rolník, který bez ohledu na počasí orá pole, tím sleduje svůj skopos, očistu pole od plevele, v přesvědčení, že tak dosáhne bohaté žně (telos). Stejně tak obchodník podstupuje námahu a riskuje při zámořských plavbách, jsa puzen vidinou konečného cíle, rozmnožení jmění. Tak i cílem cesty (telos) mnicha je Království Boží, je však nutno zkoumat, jaký je její skopos, jinak bude naše námaha marná. Tento skopos je čistota srdce. K tomuto účelu tedy zamíříme svůj pohled a bezodkladně poběžíme.

Není nesnadné rozpoznat v tomto vedení analogie s tím, co říkal – jistěže v jiném kontextu – Buddha. Budeme-li Buddhovo učení parafrasovat jazykem otce Mojžíše, pak říkal zhruba toto: vykašlete se na telos a soustřeďte se stoprocentně na skopos. To budiž pro vás to hlavní, to budiž vaším cílem. Rozhodně Buddha neměl na mysli (řečeno naší parafrasí), že skopos = telos! Je to stejné nepochopení jako když se Buddhy jásavě zmocnili atheisté. Buddha nikdy neříkal „Bůh není“, byť ani neříkal, že je a že bychom se mu tak nebo onak měli klanět. On říkal: váš skopos je nirvana, o nic ostatního se nestarejte. Je ovšem velkou otázkou, do jaké míry jsou naše kategorie (mezi nimi i skopos a telos) souměřitelné se světem, kde žije a funguje doktrína Buddhova, a naopak. Výrok „cesta je cíl“, ač snad jazykově opodstatněný, vykazuje naprosté nepochopení metafysiky v doktrině buddhismu a opravňuje ku skepsi co se týče použitelnosti Buddhových pouček v našem světě.

(kontemplováno 10. dubna 2010 při procházce větrným Eemlandem z Eemnes do Spakenburgu)